95 hodin života

Po nějakou dobu byl prostor na tomhle blogu pro Ferdu. Pro Ferdu, který zemřel v břiše své maminky ve 37. týdnu těhotenství, psal se tenkrát duben roku 2019. Tak jsem si říkal, že teď v roce 2024 třeba začnu psát něco dál. A to něco dál je teď rozloučení s mým druhým miminkem.

Po pěti letech ke mně dorazilo druhé děťátko. Lada. Čekali jsme jí už s jinou mámou než Ferdu. V druhém trimestru se ze zdravého těhotenství stalo rizikové těhotenství s preeklampsií. A nemoc vzala strmý průběh. Ladička Bartoňová se nám narodila 25+5. Strádala už v děloze, přišla na svět s porodní váhou 300g. Byla obrovsky maličká.  Narodila se 12. 3. 2024 ve 12:45. Zemřela 16. 3. 2024 v 11:30.

Tohle je text, který jsem pro ni napsal a následně četl při rozloučení na Malém Vlhošti. Úvodní báseň je od Chalíla Džibrána, píseň je od Jakuba Čermáka.

Text pro rozloučení s Ladičkou:

Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou to synové a dcery touhy Života, která dychtí po sobě samé. Přicházejí vaším prostřednictvím, leč nikoliv z vás, Byť byli s vámi, nepatří vám. Můžete jim věnovat svou lásku, nikoliv však své myšlenky, neboť oni mají myšlenky vlastní. Můžete poskytnou příbytek jejich tělům, nikoliv však jejich duším, neboť jejich duše přebývají v domě zítřku, který nemůžete navštívit, ba ani ve snech. Můžete se snažit být jako oni, nesnažte se však, aby oni byli jako vy. Neboť život nekráčí pozpátku a nezdržuje se s včerejškem. Jste lukem, který vysílá vaše děti jako živé šípy. Lučištník vidí značku na cestě nekonečna. Ohýbá vás svou mocí, aby Jeho šípy letěly rychle a daleko. Nechť je vaše ohýbání v rukou Lučištníka radostné; neboť On miluje stejně letící šíp, jako klidně vyrovnaný luk.

Lučištník vidí kaňku na cestě nekonečna.

Lada byla dítě lásky. A sotva přišla, už zase byla pryč. A přesto to bylo úplně úplné a celé. Cesta přání, představy a toho, co se skutečně stalo. Představa to byla lidská a obyčejná. Zdravé těhotenství a zdravé děťátko.

A jak se sype písek v přesýpacích hodinách z jedné části do druhé, tak nám se zrnko po zrnku bortil tvar původní představy a zdánlivá jistota zdravého těhotenství a zdravého děťátka.

Pěkně zrnko po zrnku. V dolní baňce hodin stoupala hladina písku, v té horní najednou přibývalo volného prostoru. Prostoru pro nejistotu, naději, strach, pro milost, pro ztrátu, pro lásku, pro odevzdání, pro bolest i pro přání.

A jak šel čas, den po dni, zrnko po zrnku, tak se ozřejmovalo, že zemská přitažlivost hraje bez pochyby pro baňku spodní. A ty hodiny nebylo možné vzít a otočit. A přesto stejně nikdy nebyla žádná předpověď, jen gravitace, víra a naděje. Nikdo o budoucí pozici přesýpacích hodin nemohl nic vědět a ani to nepředstíral.

Lado, Ladičko, my jsme to s těma hodinama věděli. A nehledě na pohyby písku v hodinách jsme tam pro tebe pořád byli. A já jsem po tobě nikdy nic nechtěl. Jen jsem ti přál. A jen jsem si přál. A jen jsem nám přál. A byl tam. A viděl jsem, jak se to sype. Přesto jsem si zachoval víru a naději, obě byly křehké, ale byly pořád přítomné.

A když jsme v podniku "Malý pivo" slavili tvůj příchod, tak ta křehká víra byla všudypřítomná. Byla mezi námi všemi citit. Byla to oslava s vědomím, že to může být jakkoliv. A že to jakkoliv k té radosti patří. Tak to bylo kompletní.

V tom okamžiku to bylo celý pro tebe. A já vím, že po oslavě jsi měla dobrej den a že jsi nám mávala. Energie z Malýho píva doputovala až k tobě. Byl to nejspíš projev toho, že jsme všichni spojený a že jsme v tom spolu.

Chvíli to i vypadalo, že ty hodiny trochu změnily svůj náklon a že se písek nesype. Ony tam ale byly pořád ve stejný pozici a zrnko po zrnku dál kolaboval náš vysněnej tvar písku v horní baňce.

Pak přišel tvůj čtvrtej den. Konečně jsme si tě mohli vzít do náručí. Celý naše všechno se smrsklo na pár posledních zrnek v horní baňce hodin. Moment, kdy roztál čas, kdy se to na chvíli celý zastavilo, kdy se už nic nikam nesypalo, už nešlo o tvar, o pohyb písku ani o strach.

Celý naše všechno bylo jen v tý chvíli tam. Na RES v Podolí, na andělským místě, kde se praktikuje mistrovství práce s křehkostí, kde jsou veškerý myslitelný hranice tenčí než nejtenčí myslitelný hranice. Místo, kde se žije naděje, pečlivá péče, upřímnost a nic se nikam neschová. Místo, kde se žije a pečuje minutu po minutě. A taky je to místo, kde ty nejmenší miminka umírají.

Tak, jako ty, Ladičko. Zemřela jsi nám v náručí. Byli jsme s tebou. Jak to šlo. Ani víc, ani míň.

Lado Bartoňová, díky kočičko. A neboj. Časem zase budeme tančit jako řeka když protrhne hráz.

Písnička, která pro tebe hrála na rozloučení: Cermaque - Neboj (https://youtu.be/7rr6psKWiOM)