Neobyčejnost obyčenosti - jeden rok

Do prvního květinářství ještě nevkročím. To hned vedle našeho vchodu už je ale to pravé. Zítra to bude rok. Celej jeden rok, tisíc dnů a bezpočet nocí. Takovej jeden nenormální rok plnej bohatství, nálezů ve ztrátách a ztrát a nálezů. Rok, kdy se všechno obyčejný stalo neobyčeným. Všední dny mohly bejt kdovíjak šedivý. Nebe mohlo bejt zamračený jak zmuchlaná košile a ve stejným okamžiku nic už není obyčejně obyčejný. Lidi, co toho celýho byly částečně součástí, byly dotknutý a každou chvíli toho roku, možná ve čtyřstympadesátymdevátým dnu nebo možná i šestsetšedesátýmpátým dnu najednou něco svitlo. Vzpomínky na různý druhy podpory. Záblesky momentů, který s Ladičkou měly všechno společnýho. Nebo alespoň něco. Většinou to zahřálo na duši. Někdy k tomu zahřátí bylo ještě takový píchnutí bolesti, která tohle celý doprovázela. Nedalo se jí nic vyčítat, ta bolest tam byla. Lemovala to všechno krásný ruku v ruce. Jako když dobrej rám vyzdvihne obraz, kterej byl do rámu umístěn. Obšívala tenhle kabátek jako z obrázku a poctivě ho lemovala. Ta bolest tam nebyla navíc. Byla toho součástí a kompletovala celistvost celé záležitosti. Sraz existence, života, lásky a smrti. Nikdo tam nebyl navíc, nikdo nechyběl. Bylo nad slunce nad tím šedivým nebem jasný, že Ladička bude tam. A já tady. A že až jednou přijde můj čas, tak budeme všichni tam a potkáme se zase na stejný vrstvě. S tátou, s Ferdou, s Ladičkou, i se všema ostatníma. 

Pro teď jsem ale já tady v tom květinářství. Základ kytičky je mi zřejmej od prvního okamžiku. Takový růžovo-bílý malý kvítečky. Během další komunikace to pak zase píchne: "A pro koho ta kytička bude?" Netuším výraz svého obličeje. Čas se mírně zadrhnul. Nikdo se ničím neprovinil, obyčejnost je ale během tohoto nákupu na dovolený. "Pro dceru", to ale neřeknu. Dáme dohromady tu nejnádhernější kytici. Doplňujeme modrý zvonky a heřmánek. Jsem dojatej. Nejlepší kytka pod sluncem. "Hlavně, že to udělá radost", říká paní květinářka.  Ale jo, říkám si v duchu, že asi jo, že je to o radosti. Zároveň bolest dělá svoji práci a já si odnáším kytičku. Opět jedna připomínka, že ani návštěva květinářství nemusí být zas tak obyčejná. Moje jizva je jizva. Zacelená a zároveň stále citlivá. 

Nic není obyčejný. Na telefonním drátu a emailovém uzlu mám od včera klienta, který přišel o své miminko nedávno. Je teď v prudký bouři. Já ho z tý bouře nemůžu nikam vzít ani ho nikam tahat. Ale držím spojení. A vysílám, jsem tam, když on potřebuje. Když se ozve, tak odpovím. On minimálně vidí, že já byl ve dvou bouřích na otevřeným moři. Sice o síle a parametrech těch bouří moc neví, ale ví, že někdo se odtamtud vrátil. A teď je ten někdo u rádia pro ty na oceánu. A nejen tam. Možná zacejtí mírnej náznak naděje, lehkej odraz, kterej snad lehoulince naruší tu momentální absolutní beznaděj. Vítr šeptá, že tahle oceánská plavba se bude měnit a že doslova nic nezůstane na svým místě. Klidně je možný, že nic už na svým místě není. A ve stejným okamžiku, kdy nic už není na svým místě, není na novým místě, ale někde v prostoru hybnosti, tak tam se sem tam mihne naděje. Zase spíš odlesky naděje někde hodně v dáli. Že tohle bezčasí, levitace částic, bolest to tká a lemuje, že tohle všechno šílený kolabování struktur, že tenhle bolavej chaos, že tohle všechno v sobě obsahuje předzvěst řádu a nového uspořádání. To jsou ale jen záblesky. Kolaps, držení kormidla, plavba, někdy ponor, jindy potopení. Totální neznámo a pálí oči, bolí krev. Stav, kdy člověk už ani neví, jestli to studí nebo pálí. Někdy není vidět, jindy není cítit. Jindy je vidět a cítit až moc. Je to přesně tak, jak by člověk přesně nechtěl. Bolí to prázdnotou. Chybí to naplněním. Tak nový to je, že si to zažongluje se smysly a jeden by si snadno myslel, že už mu hráblo. A pak se zase člověk opře o kormidlo, jednou se nadechne a všechny ty setiny vteřiny, než dostane facku od další vlny, se mu uleví. Je to cesta, která dělá ze suchozemce pravýho mořskýho vlka. To ale vůbec není zadarmo, člověk po cestě získá nejednu jizvu. Nevyhnutelně. Jak trefně poukázal George Gordon Byron: "Jaké hluboké rány se někdy zavřely bez jizvy?". 

Každá bouře ale jednou skončí. Konec bouře na širém moři ale neznamená konec plavby. Úlevu může brzy vystřídat ta největší bezmoc. Prázdnota a klid bezvětří. Bolest prostoru. Nic než nic. Prázdné plachty, prázdné náruče. Ta připravenost. Tenčící se zásoby a zdánlivé nic. Ochota všeho a zdánlivá možnost ničeho. Rozpor a hněv. Je to cesta ušitá z výzev nečekaných. Na klidné hladině s nevlídným klidem najednou při sjezdu po vlně ani neudržíme rovnováhu. 

Vítr někdy unáší námořníky hodně daleko od jejich domácího přístavu, je to sakra dlouhá cesta. Přesto všechno a s tím vším, někde je místo, které rozumí tichu námořníka. Jakmile kotva klesne a spojí loď s mořským dnem, svět se zpomalí. Objeví se klid. Jednou se to stane. Znám to. Cítím to. Vím to. Mám malý kousek naděje pro všechny, které to vzalo na širý oceán. Mám víru v srdce, které má dostatek místa pro smutek, bolest, radost i lásku. Všechno to pojme. 

Pro Ladu, pro Ferdinanda, pro podporu naděje v návrat do neobyčejnosti obyčejných dnů všech, kteří plují v oceánu neznáma. 

Roman Bartoň, 11. 3. 2025