Svět mezi nebem, hladinou a dnem, 11. 5. 2020 

Je 11. 5. Takzvaně podruhé, dříve tohle datum nemělo žádný valný význam. Loni byl ale Ferdův den. Byl to den, kdy se měl podle plánu narodit. Místo toho měl v tento den oslavu i rozloučení.

Prsty těžknou na klávesnici, ale chci to ze sebe vymáčknout, alespoň zlomek z textů aby se dostal ven. Byl to neskutečnej rok. Nikdo to takhle nečekal, plány se hroutily jako domeček z karet postavenej na běžícím pásu v čase zemětřesení.

Svět mezi nebem, hladinou a dnem

Byly momenty, kdy jsem si víc než co jinýho přál, aby tahle chvíle byla ta nejhorší. Abych si stoupl na "breaking point" a věděl, že už nebude hůř. Lze říci, že to byla taková forma cíle, morgánafata vysvobození, velké přání. Dotknout se pevnýho dna, možná se trochu zabořit do bahna. Nicméně najít pod nohama prostor pevnosti takové, aby se od něj dalo odrazit. Ale ani takhle to nechodí. Člověk už by si chtěl nožkou máchnout dolů opatrně zašátrat pod sebe. Tak, aby si o případný kámen neodřel nárt. A nic. To nejprázdnější nic, o kterým jsem do posledního roku vůbec nevěděl, že někde je. Nebo spíš není. Místo pevnosti a doufání v konec následujou jen obrovský temný prostory, kde není život. A nahoru se taky vyplavat nedá, to zase člověk nemá ve své moci. Snad jako když by venku nad hladinou svítilo nádherně slunce. A jeden by si přál se nechat nést mořem a polehávat si na něm cachtajíc se a pak se nechat vyvrhnout na písečnou pláž a nechat se ošplouchávat vlnama. Jenže slunce pálí tak, že člověk se nad hladinou může jen nadechnout a pak už honem do nejistoty pod hladinu, aby ho to nesežehlo na popel.

Dobře ví, že život je na pevnině, na slunci. Tam, kde jsou lidi, přátelé, lehátka, stromy, kadibudky a všechny další dobroty tohodle světa. A může mu to každej připomínat a volat na něj. Taky se daj potkávat všemožný existence včetně plavců, potápěčů, lodních šroubů, šnorchlistů a další podmořské havěti. A sem tam se může zdát, že jsou tam všichni spolu. Ale taky tam každej může bejt sám. Záleží na okolnostech a na tom, jak moc se o sebe ty jednotlivci zajímají a kolik si dávají pozornosti a vůbec, na kupě podmořskejch faktorů.

Přes to všechno to pod hladinou žije a komunikuje. Někdy vás potká mořská víla, vezme za ruku a nesnaží se vás deportovat rovnou na bar, ale jen trochu popošťouchnout nad hladinu na další nádech. A může se stát, že člověk stejně nejde, protože mu to nejde. A jindy to jde samo. Nikdo vás nemůže nikam odnést, i kdyby to byl sebeškolenější prsáč z Pobřežní hlídky. Pokud zrovna není ta správná chvíle a sám člověk nechce nahoru a i může nebo potřebuje.

Existuje nekonečný pole možností, kam člověk může dojít. Může rychle vyplavat, někam přeběhnout a trávit život ve stínu. Může se utopit. Může se utápět v utápění. Může najít dno a odrazit se od něj. Může najít dno a zůstat na něm. Může dorazit tsunami a mít blahodárný účinek. Může se usmažit, může dožít v jeskyni. Může žít pod hladinou a do konce života čůrat do vody. Taky může tohle všechno jednou vyprávět z plážového lehátka bez slunečníku s koktejlem v ruce. Všechno se může a všechno je možný.

Já dýchám. A za to krom sobě vděčím hlavně Táně a mým blízkým. A taky pobytům ve Zdebo a v Lažanech a výcviku Mužská síla. Také sezením u PhDr. Ilony Špaňhelové a její knize.