Třetí výročí

Uběhlo tři a půl roku, co nám umřel malej Ferda. Byl tenkrát na západě konec dubna. Těsně před sbalením tašky do porodnice Ferdík umřel. Napíšu pár postřehů o tom, co se mi za tu dobu dělo.

S odstupem času to vnímám tak, že se vlastně stačí "jen" rozloučit, nechat ho jít, otočit se směrem k životu a nechat Ferdovi místo ve svym srdci.. a truchlit na stejný vlně se svojí partnerkou.

Celý je to jasný jako facka, ale co není vůbec jasný je velikost těch uvozovek a slova "jen" v nich.

S nynějším nadhledem to považuju za nejtěžší životní zkoušku, která mě doposud potkala. V mnohaúrovňové záležitosti září smrt. Najednou to totiž nebyl jen táta, kterej umřel před dávnými 23 rokama, ale i Ferda. A tohle spustilo něco, kdy i do mě se propilo to umírání. Není to tak, že by ve mě něco umřelo. Spíš si myslím, že byl jistej kousek mě, kterej chtěl umřít taky a bejt s něma.

A celej můj proces vlastně byl jen:-) otočení od smrti k životu. Přiblížení se tam, kde ona je, kde je její území. Kde jsou moji dva milovaní, který bych chtěl, aby byli se mnou.. ale jsou jinde, kam je možný na chvíli zajít. Ale jde se tam jen loučit, není to místo pro bytí a pro život. A tak jsem se musel loučit, chtěl jsem i nechtěl, ale i když to celý děsně bolelo, tak nebyla jiná cesta. Se přitulit a pak pomalinku začít sbírat síly na to, abych se mohl pomalu zvednout. Nebo spíš pomalu zvednout hlavu. Pohlédnout smrti do očí, ne jednou.. a začít koukat tam, kam mám jít. Sám. Ne úplně sám, ale bez nich. A tak pohyb za pohybem začít posouvat svoji existenci o kousek dál, někam na kolena a tak postupně dál. Každym krůčkem zesilovat, kolabovat, držet se pevně naděje a nebejt zklamanej z toho, že porce radosti je jako šafránu – přesto za tyhle drobky radosti být vděčněj.