Pro Ferdu a Ladu, pro pozůstalé rodiče, pro jejich děti. 

"Tvá zranění jsou tvým požehnáním. Tma je tvou svíčkou." (D. B. Rúmí)

V životě může přijít chvíle, kdy nechceme věřit, že se to stalo. V šoku doufáme, že je to jen zlý sen a že se brzy probudíme do světa, který bude v pořádku. Nejradši bychom posunuli čas o kus nazpět. Na počítači je na to dokonce i tlačítko, člověk se může vrátit o několik kroků zpět a změnit to, co již udělal. Třeba umazat kus věty.

To ale v případě smrti neplatí. Nic nejde vrátit zpět. Jde jen jít s tím vším dál. A to není snadné. Obzvlášť to platí u ztráty svého vlastního dítěte. Už nikdy nepřijde to, co si přejeme nejvíc. Jeden obyčejný den s ní nebo s ním. 

Nám tenkrát v roce 2019 těsně před svým narozením umřel můj první syn Ferda. V roce 2023 jsem vstoupil jako dobrovolník do projektu Nejste sami, který pomáhá pozůstalým rodičům. O tomto projektu a dalších podpůrných aktivitách najdete informace na webu Dlouhé cesty. Více o Ferdovi a našem příběhu je v sekci "Blog". 

Po pěti letech se Ferda dočkal své nevlastní sestřičky. 12. 3. 2024 se narodila Lada. Díky těhotenské preeklampsii přišla na svět velmi brzo. Ve 25. týdnu s porodní váhou 300g.  Moje druhé miminko následně zemřelo 16. 3. 2024. Text pro Ladičku je v sekci "Blog". Jmenuje se "95 hodin života".

Můj život mě naučil projít skutečně dlouhou cestou protkanou bolestí. Postupně ve svém srdci nacházet místo pro své milované, místo pro smutek, lásku, bolest i přijetí. Velmi pomalu se učit důvěřovat a tvořit svůj život. A jít dál s tím vším s vědomím přítomnosti daru v každé životní události. Skutečně žít to, co pojmenoval Rúmí, vnímat svá zranění jako požehnání a svítit si na cestu tmou. 

Podpora rodičů, kteří ztratili dítě, mi dává hluboký smysl. S pokorou a soucitem nabízím provázení v časech, kdy se zdánlivě pevné základy existence rozplývají, čas se tříští na střípky a bolest prostupuje každou buňkou. Blízkost smrti mění samotnou podstatu bytí, racionalita se ztrácí v emocích a rozum se marně snaží obalit surovou skutečnost do slov.

A přesto—i v tomto chaotickém prostoru existuje směr. Každý prochází procesem truchlení jinak, ale s citlivou podporou lze jít dál zdravě a laskavě. Naše srdce má ohromnou kapacitu nést bolest i smutek, aniž by tím ubývalo místa pro lásku a krásu. Na cestě, krůček po krůčku, se občas objeví záblesky léčení, hluboké pochopení, jemné doteky smyslu. S každým dalším krokem se může znovu vynořit odraz světla, který nám připomene, že máme sílu pokračovat a udělat další krok. Ve jménu našich dětí pokračovat a tvořit nové cesty k žití našich životů naplno. A i když se to někdy může zdát vzdálené, může přijít moment, kdy pocítíme, že svůj život žijeme s větší hloubkou a naplněním než kdy dřív. 

Každá, i ta nejdelší cesta, začíná a pokračuje vždy jediným krokem. A i tato trnitá stezka, propletená ztrátou a  dotykem smrti, může být prostoupena nadějí, prohloubena poznáním a naplněna láskou.